Zapomeň drahá, zapomeň jinocha,
nade nímž mraky se bouřlivé shání.
Zapomeň, Drahá, zapomeň na hocha,
jenž Ti posílá bolné rozžehnání:
on na vše světa zapomene slasti,
jenom nikdy, jen nikdy o své vlasti.

Zapomeň, Drahá, zapomeň o junu,
jehož pod lípou máti odchovala.
Zapomeň o něm, jemuž ona v lùnu
lásku k rodině zpěvy vdechovala:
láska se zřítila; rodina v strasti -
pro ni on hotov všech se zřeknou slastí.

Kdybys' viděla ty bouřlivé mraky,
jak naši Tatru valně obletují,
ó, jistě by Tvé zkalili se zraky!
Naše let mračen směle pozorují:
ať bouří, hřímá Tatra, naše máti,
my při ni v bouřích, v hromech budem státí!

Tatra se halí, jinoch zasmucuje.
Co by ti bylo z jinocha smutného?
Z jinocha, jemuž všecko prorokuje
bouří po celý čas žití zemského;
on v jejím víru na vše zapomene,
jen někdy kradmo na drahé vzpomene.